Jak to vidím já - Komunikace mezi učiteli a rodiči?

Jako dlouholetá učitelka na prvním stupni základní školy se s rodiči setkávám denně a vím, jak složitá může být vzájemná komunikace. Obě strany mají stejný cíl – chceme, aby se dětem ve škole dařilo, aby byly spokojené a rozvíjely se. Jenže občas se neshodneme na tom, jak toho dosáhnout. Někdy rodiče nechápou, proč něco děláme určitým způsobem, a jindy učitelé nedokáží rodičům dobře vysvětlit, co se ve škole skutečně děje. A tak vznikají nedorozumění. Jak se jim tedy alespoň snažit předejít?

Rodiče a učitelé mají většinou jiný pohled na školu

Zatímco my učitelé školu vnímáme jako místo, kde se děti učí nejen číst, psát a počítat, ale také si budovat vztahy, učit se zodpovědnosti a zvládat konflikty mezi vrstevníky, rodiče ji často vidí spíš jako „dodavatele vzdělání“. Chtějí, aby se jejich dítěti dařilo, aby se cítilo dobře a nemělo žádné potíže. Ani s učením, ani v kolektivu dětí. A tady se někdy naše představy a realita rozcházejí.

Rodičům se třeba nelíbí, že jejich dítě dostalo poznámku za vyrušování, protože doma jim přijde klidné. Nebo mají pocit, že se jejich dítěti učitelka dostatečně nevěnuje, když vidí, že se doma trápí s úkolem a nenosí jedničky. Zatímco my učitelé ve třídě vidíme celé spektrum dětí a jejich chování v kolektivu, rodiče znají své dítě hlavně v domácím prostředí – a to jsou dvě úplně odlišné věci. Rodiče se mnohdy nechtějí smířit s tím, že doma nemají dokonalého Einsteina, ale mají úplně normální, zdravé a chybující dítě.

Tak kdo vlastně nejvíc lpí na těch jedničkách? Kdo má největší vliv na případný stres dětí z jiné známky než je jednička? Komu známkování vlastně nejvíc vadí? A jde se známkami pracovat i jiným způsobem? 

Sama za sebe mohu s čistým svědomím říct, že děti svá hodnocení přímo ve třídě a atmosféře třídy vnímají úplně s klidem a bez stresu. Samozřejmě záleží na podání vysvětlení hodnocení a zároveň poskytnutí okamžité nabídky možnosti řešení, jak společně docílit toho, aby příště byl výsledek lepší. 

Musím přiznat, že když už ,,domů posílám horší známku,"chci vlastně trochu zatlačit na rodiče, aby svému dítku pomohli s domácí přípravou do školy, když už sami v tomto ohledu poleví. Takže známkou rozhodně netrestám děti a i ve třídě o známkách mluvíme úplně jinak, než by se mohlo na první pohled zdát. Mnohdy jedna, dvě nepěkné známky udělají ve finále zázraky hlavně s rodiči.

A chválou nejen při zlepšení, ale hlavně za snahu nešetřím pak já, ani dětští spolužáci.

Stres ze známek přichází z 90% z domova.

Děti si přenášejí vzorce z domova do školy a naopak.

Vztah mezi školou a rodinou není jednosměrný. Dítě si z domova přináší hodnoty, způsoby komunikace a celkový přístup k autoritám. Pokud doma slyší, že „paní učitelka je na tebe zasedlá“, pravděpodobně nebude mít moc motivaci se mnou spolupracovat. Naopak pokud dítě vidí, že rodiče se školou komunikují v klidu a s respektem, přenese si tenhle vzorec i do svého chování.

Stejně tak ale platí, že my učitelé máme velký vliv na to, jak se dítě chová doma. Pokud se ve škole cítí nepochopené, nešťastné nebo pod tlakem, odrazí se to v jeho náladě i vztazích s rodiči. Otevřená a vstřícná komunikace je proto základ.

Proč přehnaná rodičovská péče dětem škodí?

Často se setkávám s tím, že rodiče chtějí dítěti usnadnit život natolik, že mu vlastně brání v růstu. Řeší za něj každý konflikt, chodí za učitelem s každým malým problémem, zasahují do jeho přátelství. Chápu to – je přirozené chtít pro své dítě to nejlepší. Jenže pokud mu rodič umetá cestičku úplně ve všem, dítě se nenaučí zvládat do budoucna své problémy samo. V pubertě se hroutí z každé sebemenší poznámky na svůj vzhled,  nesnese rady rodičů, které pak přicházejí bohužel pozdě. Rodič se v lepším případě stává prehistorickým tvorem, v horším případě blbem. 

Důsledky?

Dítě se bude bát chybovat, protože nikdy nepozná, že i chyby jsou přirozenou součástí učení. Bude se bát reakce rodiče více, než podstaty udělat chybu a vyrovnat se s ní.

Nebude mít dostatečnou odolnost – sebemenší neúspěch ho srazí na kolena.

Nebude si samo umět řešit problémy – bude čekat, že to vždycky někdo za něj vyřeší.

Bude očekávat, že rodič za něj po škole vyřeší otázky dospělého života, bydlení, výchovy svých vlastních dětí…

Nakonec bude mít problém vydržet v zaměstnání, kde bude nuceno řešit různé situace a v nejhorším případě zůstane dlouhodobě svým stárnoucím rodičům tak říkajíc ,,na krku.” Že Vám to připadá přehnané? Věřte mi, že nepřeháním, že to je už nyní realita, se kterou jsem se sama u některých svých bývalých žáků setkala. Bohužel…

Děti často doma říkají jinou verzi reality.

Tohle je něco, co se děje pořád. Dítě přijde domů a řekne: „Paní učitelka na mě křičela!“ – a rodič si představí dramatickou scénu, kde učitelka ztrácí nervy. Jenže realita? Možná jsem jen důrazně řekla: „Teď už budeš dávat pozor!“ Děti vnímají situace jinak než dospělí – mnohdy emočně, subjektivně, někdy i účelově.

Co s tím?

 

Nejdřív se ptejte: „Co přesně se stalo? A proč?“

Neberte každou dětskou verzi jako stoprocentní pravdu – zkuste si situaci ověřit.

Pokud máte pochybnosti, napište učiteli, ale ne v útočném tónu. Většinou se ukáže, že realita byla úplně jiná.

Co dělat, když rodič cítí problém ve škole?

Pokud rodič vnímá, že něco opravdu nefunguje – dítě se trápí, nechápe látku, má konflikty s dětmi nebo učitelem – je důležité hledat řešení, ne viníka.

1. Komunikujte s učitelem průběžně, ne jen při problémech. Je lepší mít představu o tom, jak si dítě ve škole vede, než být nepříjemně překvapení.

2. Podporujte dítě, ale neřešte za něj vše. Učte ho, jak si samo říct o pomoc a jak zvládat těžší situace.

3. Pokud si nevíte rady, nebojte se obrátit na odborníky. Školní psycholog nebo výchovný poradce mohou nabídnout cenné rady.

 

Věřte, že učitelé a rodiče jsou na stejné straně

Vztah mezi školou a rodinou nemusí být boj. Čím lépe spolu budeme komunikovat, tím lépe se bude dětem dařit. Každý učitel je přece rád, když se rodič zajímá o své dítě, ale je důležité, aby ta spolupráce byla založena na důvěře, ne na podezřívavosti. To platí z obou stran. Ani učitelka není neomylná a může se ve svých úsudcích mýlit. Pomozte jí najít cestu k Vašemu dítěti, pokud máte pocit, že se uhnula jiným směrem. 

Takže pokud máte jako rodič pocit, že se ve škole něco děje, co vám nesedí, nebojte se ozvat – ale s otevřenou myslí. A pokud jste učitel, snažte se rodičům vysvětlovat věci s trpělivostí a pochopením. Nakonec nám přece všem jde o to samé – o spokojené a šťastné děti.

 

Pokud jste vydrželi číst až do konce, jste určitě rodič nebo učitel se srdcem na správném místě! 

 

Moc děkuji

 

Mgr. Libuška Sudová - PRIMAÚČA