“Kryštof miluje matematiku: Člověče, nezlob se, ale počítej!”
Kryštof chodil do první třídy a odjakživa miloval počítání. Jeho maminka svým kamarádkám říkala, že si čísla snad zamiloval ještě dřív, než se naučil mluvit. Když byl malý, nepočítal ovečky, aby usnul – počítal třeba svoje pastelky. Jakmile je spočítal, šel na hračky. A pak na knížky. A kdyby ho maminka nezastavila, určitě by spočítal i nudle v polévce!
Jednou si paní učitelka ve škole připravila pro své malé počtáře překvapení. „Děti, dneska si zahrajeme matematické Člověče, nezlob se!“ řekla a vytáhla barevnou hru. Na první pohled vypadala jako klasické Člověče, ale byla mnohem zajímavější – na každém kolečku byl napsaný příklad! Když chtěl někdo pokračovat dál, musel ho správně spočítat. Kdo se spletl, musel zůstat na svém políčku. Kryštof byl nadšený už jen při vysvětlování, jak se bude hra hrát. ,,Kdo vyhraje, získá pro celou svou skupinku spoluhráčů sladkost. Nebo nějakou jinou odměnu, na které se spolu dohodneme. Takže vyhrají vlastně všichni!“
řekla paní učitelka.
„To je ta nejlepší hra na světě!“ vykřikl malý Kryštof, když viděl hrací pole s příklady.
„No, to ještě uvidíš,“ zasmála se paní učitelka.
Hned první kolo hry se mu dařilo, všem ukázal, co umí. Každý příklad měl spočítaný dřív, než ostatní vůbec dočetli zadání. Spolužáci se divili, protože Kryštof měl i velké štěstí při hodu kostkou a postupoval tedy svou figurkou o hodně políček. Ale on jen krčil rameny: „No co, já prostě matiku miluju! Však vy mě za chvíli doženete, musím rychle zdrhat! “
Na konci hodiny za paní učitelkou běžel se sepjatýma rukama. „Paní učitelko, prosím, prosím, můžu si tu hru půjčit domů? Slibuju, že ji neponičím!“
Paní učitelka mu ji s radostí půjčila. „Ale nezapomeň, Kryštofe, že ji musíte hrát podle pravidel, ano?“
„Samozřejmě!“ vykřikl a pelášil s hrou domů.
Doma Kryštof hodil aktovku do kouta a rovnou běžel za mámou. „Mami, mami, mám hru! A ne obyčejnou, je to matematické Člověče, nezlob se! Musíš ji hrát se mnou!“
Maminka si právě dělala čaj. „Matematické? A nemůžeme si zahrát normální Člověče?“ zeptala se.
„Normální už je nudné, mami. Tohle je stokrát lepší! A hlavně, učíš se u toho počítat!“ vykřikoval Kryštof a poskakoval u toho nedočkavostí.
Než maminka stihla cokoli namítnout, Kryštof už měl rozloženou hru na stole a volal na tátu. „Tati! Pojď taky! A řekni i Terezce. Potřebujeme čtyři hráče!“
Táta se připojil s povzdechem. „Doufám, že to nebude moc těžké,“ zamumlal.
„Neboj, tati, všechno tě naučím,“ zasmál se Kryštof.
Hra začala. Kryštof byl samozřejmě ve svém živlu. Na maminku vyšel příklad „5 + 3“ a správně odpověděla, takže šla dál. Táta dostal příklad: „Kolik je 9 - 4?“
„Šest?“ zkusil táta a oko.
Kryštof zavrtěl hlavou. „Ne, tati, je to pět. Stojíš!“
Terezka, jeho mladší sestra, po chvíli začala jásat. „Budeme to hrát každý den, Kryštofe, je to těžké, ale jde mi to!“
„Ale Teri, to je právě ono!“ vysvětloval Kryštof. „Když to budeš hrát pořád, budeš lepší a lepší!“
Maminka s tatínkem mezitím pochopili, že tahle hra už bude nedílnou součástí jejich večerů. Dokonce i babička s dědou museli hru vyzkoušet, když přišli na návštěvu. A když děda spletl příklad, Kryštof mu zcela vážně řekl: „Neboj, dědo, budu s tebou trénovat, abys taky někdy vyhrál.“ Všichni se tomu pobaveně zasmáli.
Od té doby se u Kryštofa doma hraje jen matematické Člověče. Kryštof klasické odmítá: „To je nuda, já chci počítat!“ Maminka s tatínkem tajně doufají, že paní učitelka při výrobě dalších her v příštím školním roce obtížnost příliš nezvýší. Smějí se tomu, aby vůbec Kryštofovi pak stačili.
Kryštof má jasno: „Tohle je nejlepší hra na světě!“
(PRIMAÚČA)
Galerie článku
Další články: